Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky…

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky… 

Je to hezké pořekadlo a má něco do sebe. Bohužel jsem přesně ten typ člověka, který se učí hlavně z vlastních chyb. Takže po čtyřech letech, kdy jsem psal o svém odchodu ze školství, mohu tento článek napsat znovu. Ano, čtete dobře.

 

Po prvním odchodu ze školství v roce 2017 jsem naplno skočil do víru komerční sféry a krás kapitalismu. Postupně jsem si vyzkoušel stavební firmu, softwarovou firmu, a dokonce i vlastní podnikání. Na tři roky celkem dost zkušeností. Mé podnikání ovšem dopadlo neslavně, a to v březnu 2020 příchodem pandemie koronaviru. Do léta téhož roku jsem spíše paběrkoval a zkoušel najít recept, jak svůj byznys nahodit. Holt se nezadařilo, a tak jsem hledal uplatnění. 

 

Zcela přirozeně jsem opět hledal uplatnění v IT a příbuzných oborech. Nabídky práce byly, ale tak nějak jsem nad nimi ohrnoval nos a čas mezitím neúprosně běžel vpřed. Nakonec mě zcela paradoxně oslovily hned dvě nabídky na učitele informatiky na středních školách. První byla elektroprůmyslová škola zcela mimo Ostravu s dojezdem hodinu denně autem tam a hodinu zpět. Druhá byla místní soukromá střední škola a přidružená gymnázia.

 

Vyhrál jsem obě výběrová řízení. Poměrně bez námahy a bez jakékoli přípravy. Nemyslím si, že jsem nějak geniální. Spíše to ukazuje na skutečný nedostatek kohokoli, který by byl alespoň trochu kvalifikovaně učit IT. 

 

Na elektroprůmyslovce byly navíc solidní požadavky. Aktivní znalost alespoň jednoho programovacího jazyka (ideálně C / C++), databáze Oracle (a SQL jazyk), tvorba webů (HTML, CSS, JavaScript) a znalost sítí (Cisco certifikáty výhodou). Upřímně se ve firmě s takovými znalostmi rozhodně neztratíte. Ve školství vám nabídnou úžasných třicet hrubého, dvacet čtyři hodin přímé výuky týdně a povinnost vést kroužky. Když jsem si to sesumíroval, tedy spočítal čas strávený dojížděním, odhal spotřebu nafty a jiné náklady, tak byl výsledek jasný. Nedávalo to smysl.

 

Soukromé gymnázium a střední škola už znělo lépe. Plat poměrně slušných třicet pět hrubého za dvacet pět hodin přímé výuky. Odborné znalosti z informatiky spíše obecného charakteru a dojezdová vzdálenost v rámci Ostravy cca dvacet minut jízdy tramvají. Samozřejmě mé zkušenosti se soukromými školami hrály poměrně v neprospěch, ale nechal jsem se zviklat tím, že se na škole (zatím) neplatí školné. Takže jsme si plácli.

 

Abych tedy upřesnil, pracoval jsem hned pro tři subjekty. Dvě soukromá gymnázia a jednu střední školu, vše pod jednou značkou. Bohužel s tím se vázaly hned tři pracovní smlouvy a jedno DPP, jelikož je potřeba optimalizace. Soukromé školství je sice částečně dotováno státem, ale oproti státním školám nijak závratně. Na druhou stranu s tím nemám problém, obecně jsem proti dotacím v jakémkoli podnikání.

 

Každopádně jsem hned v září nastoupil do víru školství. Záhy jsem zjistil, že se za ty tři roky mé absence vlastně nic nezměnilo. Ani nevím, zda je to špatně nebo dobře. Změny v systému však dostatečně nahradily změny ve studentstvu.

Buď je to školou, studenty nebo prostředím, případně rodinou, ale spíše kombinací všeho. Každopádně moderní teenageři jsou velmi progresivní a aktivističtí. Zejména hovořím o studentech, studentkách, studentstvu (záměrně používám střední rod) gymnázií, čtvrťáci ze střední školy byli více přízemní a mně blízcí. Prostě řešili spíše praktické záležitosti všedního života.

 

Letos jsem učil od víceletého (osmiletého, šestiletého) gymnázia, přes standardní čtyřleté (humanitní, lékařsko-přírodovědné) až po střední školu se zaměřením na obchod a ekonomii. Gymnazisté byli velmi aktivní a schopní debatovat o čemkoli. Zejména oblíbeným tématem bylo globální oteplování (dnes se tomu říká změna klimatu) anebo postavení menšin ve společnosti (rasové, sexuální orientace, gender atp.).

 

Ovšem běda tomu, kdo není dokonale vyškolen v politické korektnosti, se do těchto debat pouštět. Člověk pak je nachytán na nevhodném slově, vyjádření a cesta může snadno vést až přímo do ředitelny. Dnešní mladí si berou vše osobně a velmi vážně, takže „hláškovat“ se nemusí vyplatit. Nebudu psát konkrétně asi žádnou příhodu, i když miss mokré tričko je k pousmání.

 

„Tu středu pršelo. Dotyčná studentka přišla pozdě, celá promoklá. Vešla do třídy a nijak se nenamáhala omluvit. Nenapadlo mě nic jiného než situaci „odlehčit“ hláškou: „Venku teda hodně prší. Vypadáte jak miss mokré tričko.“ Třída byla v pohodě, kolega, co seděl vedle mě taktéž. Pousmáli jsme se a hodina s prvky tandemové výuky plynula dál. Po jejím konci jsem se dozvěděl, že studentka si stěžovala a že jsem se zachoval jako „sexuální predátor“ a „slovně útočil se sexuálním kontextem“. Hloupost mé hlášky a reakci studentky prosím posuďte sami.“

 

V říjnu nastala mnohými „obávaná“ distanční výuka. U nás přechod nijak nebolel, jelikož kolegové si už navykli na digitální nástroje a hlavním prostředím je MS Teams. Přešli jsme proto celkem plynule. Zpočátku vše celkem šlapalo, ale po krátkém návratu před Vánoci se vše začalo kazit. 

 

Po pololetí už odpadávali i Ti nejšikovnější a únava byla cítit jak na straně studentů, studentek, tak pedagogů. Já osobně patřím mezi ty divné jedince, kterým to nijak nevadilo a „lockdown“ mě nijak extra nepoznamenal. Na svém životním stylu jsem neviděl žádné větší změny. Na druhou stranu chápu ostatní.

 

Letos jsem si nakonec vyzkoušel i maturity. Z informatiky se odhodlali maturovat čtyři stateční. Jejich příprava mě ale dodnes zaráží. V podstatě jsme je vedli za ručičku, div jim všechno nenaservírovali na zlatém podnose. Přitom se letošním maturantům celkem dost odpouštělo a mnozí sami přiznali, že kdyby chtěli, mají mnohem více času na přípravu.

 

Každopádně vše zdárně dopadlo, odmaturovali jsme a přežili také konec roku. I přes neustálý chaos pokynů seshora, jsme dokázali rozdat 30. června vysvědčení, popřát si hezké prázdniny a rozloučit se. No a já nastoupil 1. července zpět do komerčního sektoru do IT firmy.

 

Počkat, cože?

 

Ano, dosud to vypadá, že všechno dobře dopadlo. Jenže já si v průběhu roku uvědomil, že ve školství nedošlo ke žádné změně. 

 

Oblíbená diskuse platů by se dala omílat stále dokola. Začínající pedagog už dnes má solidní základ, tedy těch plus minus třicet hrubého. Na státní / veřejné střední škole za to učí obvykle 22 hodin přímé výuky. Problémem je nesmyslný systém tabulek, kdy na přidání čekáte klidně i šest let a pak dostanete pár set hrubého. Pokud znáte alespoň základní ekonomické pojmy jako „inflace“ tak víte, že plat vám setrvale klesá.

 

Druhým problémem je, že si ty peníze odsedíte. Překvapilo mě, že i na soukromé střední škole. Nikdo nebere ohled na to, jak moc aktivní jste, že používáte nové metody, vzděláváte se nejen v oboru, ale také v pedagogice a psychologii. Rovnost všem. Navíc soukromá od vás očekává také nasazení „navíc“ pro „budování značky školy“. Takže v reálu dostanete hromadu dalších odpovědností jako třeba správa školních novin, IT podpora učitelům a studentům, metodická IT pomoc, případně údržba učeben a zavádění projektové výuky. V rámci jednoho platu. Kolegové měli za „odměnu“ třídnictví, samozřejmě neplacené. Co vás tedy motivuje být lepší než ostatní kromě „vnitřního uspokojení“? Nic.

Platové tabulky. Problém sám o sobě. (zdroj: Kurzy.cz)

Na gymnáziu mě také nepříjemně překvapil další nešvar. Zatímco já osobně co nejvíce upouštěl od hutné teorie, kolegové jako by se v ní vyžívali. Překvapilo mě, jak stále dominantní je tzv. „frontální výuka“, tedy učitele mele za katedrou a studentstvo si má zapisovat do sešitů. Pro mě noční můra, ale i ve 21. století očividně standard.

 

Do svých hodin jsem se snažil nacpat co nejvíce praxe a ohýbat ŠVP co to šlo. Když už učit kancelářské balíky, tak nějak smysluplně – třeba skrze finanční gramotnost. Spočítat výnosy akcí, podílových fondů. Mrknout se na Bitcoin, vynést si grafy. Programovat jednoduché aplikace pro mobily. Obecně mobily povolit ve výuce. Navrhnout si vlastní web. Zkusit vymyslet vlastní „Fake News“. Podívat se na problematiku „5G“ a nakonfigurovat si domácí router. Nechápu, jak někteří mají „nedostatek“ známek. Vždyť oznámkovat se dá cokoli. Není potřeba nikoho mučit testy a zkoušením. Většinu problémů dnes vyřeší „strýček Google“ anebo appka v mobilu. Obecně se ale můj přístup nesetkal s velkým ohlasem u kolegů. 

 

Soukromé školství šetří, kde to jde. Takže studenti mají k dispozici „relax zóny“ s fotbálkem, kulečníkem, šipkami, gauči a dalšími srandami. Učitelé naopak sdílí často dva jednu židli a místo. Chcete služební notebook? Zapište se do pořadníku. Naštěstí si raději nosím vlastním MacBook, ale chápu rozhořčení některých.

 

Do toho stále stejné problémy s rodiči. Dnešní rodiče mají poměrně velká očekávání. Škola připraví mé dítě do praxe a pro život. Bude umět naprosto všechno, a ještě mi jej ideálně vychová, jelikož doma na to není čas.

 

Celkem rozumím, možná budu i stejný rodič. Ale zkuste se zamyslet nad tím, že běžná třída má od 25 do 32 jedinců. Jestliže rodiče každého vyžadují něco, často v rozporu s požadavky ostatních, tak to logicky lze těžko splnit. Navíc nikdo z nás v dnešní dynamické době ani netuší, co budou řešit jejich děti až dokončí osmiletý gympl. Vždyť to nemůžeme zaručit ani u těch čtyřletých. Příprava do praxe? Ptám se, pokud někdo chce mít dítě připravené na praxi, asi by jej neměl primárně posílat na gymnázium. Mí rodiče mě také dali na průmyslovku. Po škole jsem mohl okamžitě do firmy anebo klidně na vysokou. 

 

A tak bych mohl pokračovat na dalších několik stran, například totální neschopností ministerstva. Nařízení se dozvíte dříve z novin a od studenstva než od vlády. Neustále se tvoří metodiky a koncepce, u kterých ale praktický dopad nevidíme. Celé to plave jak pomyslný Titanic a ne a ne před tím ledovcem uhnout.

 

Takže když jsem dostal nabídku do současné firmy, chtěl jsem dle svých zvyklostí sepsat pro a proti. Ale ono vlastně nebylo co. Plat? Kdeže. Prázdniny? Patrně výhodné pro ty, kterým nevadí fixní termíny. Navíc v dnešní době dokáží firmy nabídnout 5 týdnů dovolené a ještě „sickdays“ navíc. Homeoffice? Ve školství těžko. Možnost růstu? Teoreticky bych mohl být jednou zástupcem. To je taková spojka mezi učiteli, studenty a vedením. Ale nesmíte být moc na žádné straně. A taky musíte mít rádi administrativu. Třeba jednou pak vyrostete na ředitele. Kde děláte hlavně tu administrativu a od učitele jste už úplně jinde. 

 

Nakonec si nechávám prestiž. To stigma je hrozné a dost mi vadí. Učitelé jako by se už vzdali a ani nechtěli bránit. „Kdo neumí ten učí“. Případně zavítejte do libovolné diskuze na Novinkách, iDnes a podobných pod článkem s učitelskými platy, případně obecně školstvím. Ostatně i na Twitteru je plno „moudrých“ rádců, kteří ale nemají ponětí, jak to v reálné třídě funguje.

 

Ve výsledku jsem tedy dostal od života opět „políček“ a potvrzení, že „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“.

 

Ale zakončeme to pozitivně. Já možná (opět) šlápnul vedle. Učit mě baví, ale to vše okolo odrazuje. Zůstanu tedy alespoň jako lektor v neziskové organizaci Czechitas, kde budu pomáhat ženám a dívkám do IT. A zároveň budu držet palce všem, kteří se snaží školství někam dostat. I když mám pocit, že jde o boj s větrnými mlýny, všem fandím. Držím pěsti Evě Pavlíkové a Česko.Digital, držím pěsti Danielu Pražákovi, který je nejlepším učitelem influencerem a má učení opravdu rád. Držím pěsti Pavlíně Loňkové, která za svou energii a přístup postoupila až do finále Global Teacher Prize. Držím pěsti všem, třeba i vlastní mámě, která to ani po šedesátce nevzdává. Držím pěsti nadějným, kteří šli na pajdáky, fildy a přírodárny se zaměřením na učitelství. Jste skvělí a přesně takové tam potřebujeme. 

 

Já se alespoň budu snažit, až jednou pošlu své ratolesti do vzdělávacího systému, být více pokorný. Mít pochopení pro to, jak to tam všechno funguje. Protože změna chce opravdu kus srdce a vypětí všech sil těch, kteří na tom pracují. Protože jsem to prožil z „té vaší strany barikády“. Ještě jednou díky.