Proč (ne)studovat doktorské (Ph.D.) studium?

Možná přemýšlíte, tak jako já před dvěma léty, pokračovat po magisterském studium dále. Zvažujete všechna pro a proti. Váháte, zdali do toho jít. Pokud ano, předkládám na následujících řádcích své dojmy a zkušenosti, které vám při rozhodování třeba mohou pomoci.

Své poznatky jsem jednoduše shrnul do dvou kategorií, přičemž jedna hovoří pro a druhá proti doktorskému studiu. Nejsou nikterak tříděny a sepsal jsem je v podstatě tak, jak mi přišly na mysl. Možná jsem některé trestuhodně opomenul, ale to už tak při sepisování vlastních zkušeností bývá. Každý totiž vnímá jinak a vidí smysl v jiných činnostech. Tak pojďme na to. 

Proč tedy studovat doktorské studium?

1. Cestování

Ano, možnost cestování je snad největším kladem doktorského studia. Získáváte příležitost objevovat takřka celý svět a opustit rodnou hroudu. Cestování se obvykle váže s nutností prezentovat příspěvek na konferenci. Náklady se hradí ze studentských grantů. Například na katedře jedné univerzity v Ostravě máte takzvané SGS (studentská grantová soutěž), kde dlouhodobě (rok až dva) řešíte daný projekt. Dílčí výsledky vašeho bádání je pak nutné prezentovat právě na konferencích nejen v naší zemi, ale klidně po celém světě. Druhou možností, jenž jsem využil i já jsou různé univerzitní granty (například IRP) fungující na obdobném principu. Získané prostředky pak čerpáte ve stanovených kategoriích včetně “cestovného” na konference. Za své studium jsem měl mimo jiné příležitost zavítat do Štúrova na pomezí slovenských a maďarských hranic anebo do Říma. Samozřejmě stejným způsobem vycestujete klidně do USA, Japonska anebo Číny. Ačkoli konference trvají obvykle dva až tři dny, ze získaných zkušeností těžíte po celý život.

2. Využití cizího jazyka

Samozřejmě, aktivní použití cizího jazyka je úzce spjato s cestováním. Ale nevyhnete se mu i při dalších činnostech. Již zmíněné příspěvky na konference můžete psát v češtině, tím se však zbytečně omezujete na úzké pole působnosti. Dnešním standardem jsou proto příspěvky psané v angličtině. Tím jste donuceni jazyk skutečně používat a zdokonalovat se v něm. Navíc profesně zaměřená angličtina bývá často dalším stupněm oné běžné znalosti ze základní a střední školy. Psaním příspěvků v anglickém jazyce se vám rovněž otevírají brány další spolupráce napříč světadíly.

3. Garantem vlastního předmětu

Garantováním vlastního předmětu se posouváte ještě více “na druhou stranu barikády.” Vyzkoušíte si, jaké je to vytvořit sylabus, a hlavně náplň předmětu na celý semestr. Konečně pochopíte, proč vysokoškolští učitelé nestíhají každoročně aktualizovat skripta. Vždyť ono množství práce spadne i na vaše bedra. Dojde vám, že stát v přednáškovém sále, laboratoři nebo učebně po 90 minut (standardní výuková jednotka v Ostravě) není žádný med. Vysokoškolský student je bystré a zvídavé stvoření. Často bývají nároční a vytáhnou z vás i vědomosti, o kterých možná sami nevíte. Najdou sebemenší chybky ve skriptech, zkritizují kvalitu výukových materiálů a zhodnotí náročnost požadavků na zápočet a zkoušku. Závěrem vám to okoření při evaluacích. Tedy přesně, jako jste to ještě nedávno dělali vy samotní.

4. Obhajování výsledků práce

Naučíte se pravidelně obhajovat a prezentovat výsledky své práce. Zpočátku vám to možná přijde “jako pruda,” časem však pochopíte, že jde o klíčovou dovednost. Neustále musíte prokazovat, že vaše práce má přínos pro vědu. Ukazovat, jak postupujete, a že si přidělené prostředky zasloužíte. A plánovat. Jinými slovy používáte pestrou paletu dovedností každého manažera. Nepotřebujete přitom žádný kurz, prostě jste hozeni do vody a učíte se za pochodu metodou pokus / omyl. Vaše přidělená komise složená z docentů a profesorů vám nic neodpustí, to se nebojte.

5. Mezinárodně uznávaný titul

Pakliže jste se alespoň jednou zkoušeli ucházet o práci v zahraniční, určitě víte, že s českým titulem moc nepochodíte. Náš inženýr (Ing.) zní (s trochou nadsázky) v zahraničí spíše jako technik nebo opravář a magistr (Mgr.), který už má blíže master titulům, ale stále připomíná jakousi historickou relikvii. To Ph.D. je celosvětově uznávaný titul, který znají opravdu všude. Také se jako jeden z mála (napadá mě například ještě MBA.) uděluje po celém světě.

Samozřejmě, klady musíme vyvážit zápory. Zde jsou.

A proč tedy nestudovat doktorské studium?

1. Stipendium

V roli prezenčního (denního) studenta doktorského studia plníte různé funkce. Obvykle ještě učíte, bádáte na vlastních projektech a hlavně publikujete. Za to celé jste odměněni doktorským stipendiem, které se pohybuje různě od pěti tisíc do devíti tisíc v prvním ročníku (a může, ale také nemusí narůstat). Když si uvědomíte, že danému studiu se máte věnovat takříkajíc “full-time” (tady na plný úvazek), přijde vám ona předělaná částka naprosto tristní. Nemáte šanci z ní zaplatit nájem, natož jídlo, dopravu atd. Během studia sice získáte šanci si přivydělat na různých projektech, ale do platu v běžné firmě to je stále daleko. Samozřejmě, když se rozhodnete svůj příjem vylepšit nějakou brigádou anebo prací, dříve nebo později vám brzy dojde, že je (finančně) mnohem výhodnější pracovat.

2. Kvantita anebo kvalita

Vysvětlovat zde systém bodování zde nehodlám. Vězte však, že jako studenti budete svými školiteli (tj. vedoucími dizertační práce, obvykle docent nebo profesor) tlačeni publikovat články. Opravdu hodně článků, neboť za ně získává katedra body a za body prostředky. Samozřejmě, vaše počiny by měly být co nejkvalitnější, ideálně ve formě příspěvků do impaktovaných časopisů (to jsou ty nejlepší, ale v pedagogických vědách téměř nedosažitelné). Zároveň ovšem musíte produkovat co nejvíce těchto článků. Pokud se plácáte po zádech za své tři výplody ročně pak vězte, že v očích školitele by bylo ideální tak třináct. A k této metě vás požene bez milosti. Ne nadarmo se v akademických kruzích říká “publikuj, nebo zemři.”

3. Množství vložené energie

Z výše zmíněného je všem jasné, že množství vložené energie je ve značném nepoměru k výsledkům. Když pracujete tři měsíce na výzkumu a napíšete jeden článek, který ale ve výsledku nepřinese kýžených x bodů, dojde vám, jak bezvýznamné je bádat kvalitně. Investovaná energie se téměř nevrátí a vy budete pravidelně pociťovat syndrom vyhoření. Často se navíc může stát, že výsledky vašeho snažení oceníte jen vy samotní. Recenzenti běžně strhají a rozcupují váš příspěvek jako bezvýznamné nic a vy můžete začít od znova, anebo trávit bezesné noci na úpravách tak, “aby už to tentokrát vyšlo.”

4. Příživník státu

Problém statusu doktoranda pocítíte ihned úderem dvacátých šestých narozenin. V ten okamžik se stáváte tzv. OBZP (osoba bez zdanitelných příjmů), námi doktorandy přezdíván jako “příživník státu.” A vezte, že je na vás tak opravdu nahlíženo. Jste nuceni si z vlastní kapsy začít platit zdravotní pojištění (jehož částka roste pravidelně, jelikož je vypočítávána koeficientem z minimální mzdy). Čili si ukrajujete už tak mrzké stipendium. Bláhovější jedinci si pak zaplatí i sociální (tedy důchodové), a s dobrým pocitem a možnou vidinou důchodu, jim ze stipendia nezbude už vůbec nic. Při délce běžného Ph.D. studia tří až čtyř let tedy minimálně dva roky budete doslova živořit, ale z pohledu státního aparátu “nepřinášet hodnoty.”

5. Nejistá budoucnost

Bohužel, jenom vyvolení se nakonec dostanou na univerzity a začnou pracovat jako akademici. Síla množství totiž už zasáhla i doktorská studia a dávno neplatí, že je studují jen ti nejlepší a nejzapálenější pro věc. Katedry musí z něčeho žít, a tak se v podstatě bere téměř každý uchazeč. Samozřejmě po dostudování přichází rozčarování, kdy dost často daný jedinec zjistí, že pro něj není uplatnění. Množství Ph.D. absolventů naprosto převyšuje poptávku po nich. Navíc při běžné životnosti akademika (který může pracovat klidně do sedmdesáti a více let), je šance na uvolnění se místa mizivá. Pokud už šťastlivec projde vším a nastoupí na vymodlené místo, čeká ho často rozčarování v podobě mzdy, která klidně začíná i na patnácti tisících hrubého. Šikovný vedoucí katedry umí pro své zaměstnance sehnat i nějakou tu pohyblivou složku, ale ta se často pohybuje v řádech pár tisíc korun měsíčně. V podstatě tak vážený “pan vysokoškolský učitel” a akademik vydělává méně, než jeho kolega ze střední a základní školy. A to je opravdu na pováženou.

Na otázku, zdali studovat Ph.D. si ve výsledku však musí odpovědět každý sám. Všem, kteří se pro studium rozhodnou přeji pevné nervy a opravdu hodně energie. Budete ji potřebovat, alespoň pokud se systém zásadně nezmění. Když si ale najdete něco, co vás opravdu baví, věřím, že se k cíli zdárně dostanete. Znám plno odhodlaných jedinců se silnou vnitřní i vnější motivací, co dorazili úspěšně do konce. Tak hodně štěstí!

TIP: Pro zlepšení nálady skutečně trefným humorem doporučuji stránku PhDComics včetně dvou filmů, jenž dokonale parodují strasti a slasti života doktoranda.